čtvrtek 25. června 2015

Softshellová bunda PRO NĚJ

Konečně došlo i na pána domu. Skoro denně poslouchá rachocení stroje, trpělivě si zastavuje přehrávané programy, když sešlápnu pedál overlocku... Občas machruju, co mu všechno ušiju, a většinou skutek utek. Tak teď... Projekt jako hrom. Jenom střihnout do toho kusu softshellu (tenkého se síťovinou)...
Vymýšlení a dolaďování za pochodu. V galanterii už ze mě museli mít legraci, jak jsem tam stále znovu docházela pro nějaké další vymyšlenosti v neonové žlutozelené. Boj se strojem - při prošívání kapes se zdálo, že projekt skončí. Prostě nechtěl prošívat, nitě se neprovazovaly za žádnou cenu. Výměna nití, několika druhů jehel, změna přítlaku patky, napětí nitě, nic. Jako poslední zoufalý pokus šití přes pečící papír. Kdovíproč mě to napadlo. Bylo to ono. Neptejte se mě, proč. Prostě to prošil a pak už si za celou dobu nepostěžoval, ani když jsem naposled přišívala límec a bylo tam těch vrstev asi ještě víc.

Nejvíc mi daly zabrat právě kapsy. Dělala jsem je tak nějak od oka, se zipem do švu podle popisu na bundu Philippa od Farbenmix. Popis skvělý, díky za něj! Samozřejmě jsem si to dle svého zvyku zkomplikovala těmi klopičkami - chtěla jsem ke kapsám nějaký výraznější kontrastní prvek, ale šití bylo za trest. Bude-li nějaké příště (zimní softshell s velmi dobrými parametry už je ve skříni...), určitě půjdu nějakou cestou mnohem menšího odporu. Sama jsem neměla úplně jasno, jak to vlastně doladím s uchycením kapes zvnitřku. Díky tomu, že jsem je střihla velké a vyšly až k zipu a dolnímu založení, se to krásně vyřešilo a manžel ještě
ocenil bonusovou vnitřní kapsu, o níž jsem já do té doby neměla ani tušení :)

Protože jsme mezitím odjely s Markétkou pryč a pak jsem měla jinou pravidelnou práci, dost se to táhlo. Ale konečně je dílo hotovo, muž se dočkal a já jsem šťastná jak blecha, že bunda sedí a líbí se. A sama se nemůžu dočkat, až se zase pustím do těch tričíček, pyžámek a šatiček, které mě v nejbližší době čekají :)












































































Základní střih: Fehmarn / Farbenmix
Upraveno s přihlédnutím k bundě Philippa a mnoha dalším sportovním bundám, jež jsem potkávala
a cestou jim okoukávala detaily vypracování.

neděle 21. června 2015

Tři dny pod Blaníkem

Krásné tři dny. Skoro se to rovnalo zázraku, ale nikdo neonemocněl a na statek Blaník jsme dorazily v plné sestavě deseti maminek a přiměřeného počtu dětí (1-3 ks na osobu). Předpověď počasí úplně mizerná, nakonec si děti jedno odpoledne užily i koupání. Ubytování stylově půvabné, doladěné do detailu
a příjemně pohodlné. Každý ve svém pokojíčku a žádný nebyl stejný.
Největším bonusem byl uzavřený dvůr statku s trávníkem, kde bylo možno volně vypustit děti, ležet na dece, sedět na proutěných křesílkách a pít kafe, koupat se v bazénku, dělat závody na motorkách / s kočár-
ky po chodníčku (s koberečkem!), z něhož se vcházelo do stájí a chlévů (dnes pokojů). Nebo vyběhnout po schodech na dřevěnou pavláčku a házet dolů vlašťovky. Kdyby to nestačilo, venku za domem bylo hřiště, trampolína a pískoviště s klouzačkou a houpačkou. Myslím, že ač to rozhodně není zařízení prvoplánově zaměřené na děti, většina z nich se tam cítila jako v ráji.



Nestandardní slimák na stromě u kapličky na návsi - krásný není, ale nefoťte ho!
Daly jsme mu s Markétkou jméno slimák tygrovaný (nevíte někdo to správné?).





Pampelišková fontána před zámkem ve Vlašimi



Původně jsme chtěli do parazoo, ale kvůli rekonstrukci byla zavřená. Šli jsme tedy prozkoumat zámecký park. Mají tam tři brány (tahle je Vlašimská), zámek, hřiště, naučnou stezku a spoustu krásných stromů, někdy
i záplatovaných.































































































Čínský pavilon s letícím drakem.



Markétka vedla dlouhý vážný rozhovor s místní vydrou. Nakonec se dohodly.




Odpoledne jsme jeli prozkoumat historicko-řemeslné centrum na hradě Šelmberk.



Hradní věž je zdaleka viditelná nad okolními lesy (zblízka už bylo trochu horší ji najít, a když jsme vešli do areálu, chvíli jsme si mysleli, že to byl jiný hrad! :). Cesta po schodech nahoru byla místy téměř po tmě - to bylo dobrodružství! Výhled z ochozu není zdokumentován - každá ruka pevně svírala jednoho človíčka, který by při troše snahy pohodlně prolezl zábradlím...



































Kovárna a hrnčířská pec


Pec na chleba






















Z krásné, bohaté a voňavé bylinkové zahrady (kde jste naposledy viděli růst např. routu?) jsem si vyfotila aspoň informační tabuli.



























Zvířátky tento hrad neoplýval, ale na kočku se stála fronta.


























Druhý den při rozhodování mezi možná trochu velkolepou farmou Blaník a kozí farmou v Hrajovicích vyhrály kozy. Mají tam půvabný dvoreček, dva koně (ten druhý zrovna spí ve stáji), slepice, schovanou kočku s koťaty a ne zcela obvyklý druh králíků.







Dostali jsme ochutnat kozí mléko a sýry a pak jsme se vyšli podívat na kozy. Stádo se páslo daleko u lesa.
Po zahvízdání se nám rozeběhly vstříc - ten napjatý pocit, když se na vás řítí padesátihlavé stádo...
Byly zvědavé, dotěrné, rohaté, bradaté, bílé, strakaté, krásné. I kůzlátka měly.
























Několik nejzdatnějších mezitím pokořilo Velký Blaník. My ostatní jsme mu alespoň zamávali z auta.
Tahle výzva je teprve před námi. A nejen proto by bylo hezké se tam vrátit!