O prázdninách se šijou šaty

Tohle léto - nebo přesněji prázdniny - bylo velmi... akční. Kalendář nabitý, pračka vždycky zadýchaná, prádlo ze šňůry rovnou do kabely a už jsme zase byli někde v luftě... Ale ačkoli při tom všem na klidné šicí večery moc pomyšlení nebylo, jedna výjimka se našla. Šaty, a ne jedny. Nějak se to prostě sešlo.
Prázdniny začínaly příjezdem Markétčiny kamarádky. Už dávno jsem si vymyslela, že jim ušiju stejné jednoduché lítačkové šaty, ale pořád se to hrnulo... došívala jsem poslední večer, než zase odjížděla. Chtěla jsem, aby jim chvilku vydržely, ale asi jsem tu velikost trochu přestřelila - myslím, že víc je holky užijou až příští rok.

Pak už jsem začínala chystat "sofiové šaty" jako překvapení Markétce k narozeninám. Látku ve správné fialové barvě jsme před nějakým časem kupovaly spolu a dlouho nebylo jasné, jakým směrem se projekt vyvine. Ale protože z těch dlouho nošených elsových už opravdu odrůstá, nové princeznovské byly potřeba. Dlouho jsem se motala v kruhu a nemohla se rozhodnout, jak to střihnout ani jak to pak dotáhnout, nakoupila jsem několik nakonec nepoužitých ozdůbek a docela se stresovala. Nakonec vyhrál burdovský střih pro víly a dávné hradní paní. V posledních dnech před narozeninami jsem na chalupě po večerech našívala štrasové ozdoby...

Současná hradní paní je dost spokojená, ale o garderobu pečuje bídně. Tak prosím omluvte pomačkané spodničky a čouhající podsádku a vůbec. Švadlenu má taky nespolehlivou, ale teď už jí tu délku snad konečně upraví :)

Když už zbývalo jenom přišít ty štrasové pásky, odjížděly kamarádky na dovolenou. Několikrát předtím komentovaly moje "zahradní šaty", tak dostaly za úkol vybrat si látku a odjížděly se svými. Je fakt, že na volné letní potulování je to kus k nezaplacení.

Všechno to ježdění a intenzívní nepřetržité spolubytí s Filipem po celé prázdniny (Markétka nadšeně absolvovala dvoutýdenní skautský tábor a ještě jeden příměstský) bylo přece jen trochu náročné. Tak jsem požádala svého milého muže o volnou poslední sobotu. Vypravila jsem je všechny do ZOO, vyprosila si, ať se nevracejí před večeří, a užívala si volného bytu a ticha... a rachotu šicích strojů. Jedny trochu serióznější šaty jsem nakonec ušila i pro sebe, v rámci dodržení žánru jsem odložila nůžky po posledním zapošití 31. srpna ve 23:59 :) Fotka je jen tak tak, ale to nemilosrdné světlo aspoň zakrývá, co má.

(V září jsem pak podle stejného střihu chtěla ušít ještě jedny šaty, jen s dlouhým rukávem a bez vázačky. Ale pravděpodobně proto, že už nebyly prázdniny, to prostě nějak nesedlo a mám super kočkovou noční košili ;))

Ať se vám léto překulí v krásný podzim!

Batoh k té růžové softshellce... a jeden malý fotbalista

Snažím se hodně zpracovávat látky, co jsou doma. Když bylo stále jasnější, že Markétce velikostí přestává stačit batůžek s hvězdou, vytáhla jsem kočárkovinu, kterou jsem prapůvodně plánovala na kočárovou tašku, snad možná opravdu ještě na Markétku. Nerealizovala jsem ji ani při ježdění s Filipem, teď přišla látka vhod. Hned jsem to v duchu viděla s růžovými doplňky a říkala si, že by se to už trochu větší slečně mohlo líbit. Líbí :)

Když jsem byla se šitím batohu tak někde v půlce, byl zjištěn akutní nedostatek kraťasů u Filipa. Každý den přišel ze školky s extrémně zaneseným modelem a ukázalo se, že i když seskládám do pračky prádlo všech zbylých členů rodiny, pořád ještě nestíhám prát dost rychle, aby měl hoch co nosit. Že by nějaké další krátké legínky přišly vhod i Markétce, bylo známo z dřívějška, tak jsem o víkendu sedla a ušila celkem pět kusů. Evidentně je to málo. Zvlášť když jedny Filipovy už byly stříhány trochu volnější s myšlenkou, že by to vlastně mohlo být letní pyžamo...

Chvilku jsem váhala, jak ten vršek zkombinovat, protože žádné látky nebylo moc. Nakonec mi ty rukávky vyšly jen takhle dlouhé a teď je mi jasné, že přesně tak být měly:) A chci úplně stejné někdy  ušít Markétce i sobě. Jen tedy asi napřed ještě nějaké ty kraťasy :)

Růžová softshellka a jaro u strojů vůbec

Zase jsem tu dlouho nebyla. Částečně je to tím, že mám trochu míň času, hodně za to může skutečnost, že šiju pořád to samé, často podle stejných střihů, jen zvětšuju a zvětšuju. Takže těch ušitých kusů od březnové pyžamové série byla spousta, jen si říkám, kdo by na to koukal :) Ale když jsem teď ušila zase jednu bundu, trochu jsem ty realizované kousky prolítla.

Bunda zas tolik výjimečná není, ale těší mě moc. Dlouze jsem řešila členění předního dílu, tyhle kapsy jsem si dávno vyhlídla jako super easy a všechno ostatní z toho tak nějak vyšlo.

Základní střih je původně mikina z Ottobre, ale už bych ji v tom ani sama nehledala. Výsledek mi připadá tak nějak pěkně holčičí.

Chtěla jsem to ušít celé jednoduché lemované gumičkou, ale nakonec jsem překvapeně zjistila, že to vlastně takhle "nalehko" neumím, neuměla jsem si to pořádně poskládat mezi kapucí a zipem... takže nakonec poctivě vypodsádkováno a myslím, že to pomohlo zvlášť kšiltíku, určitě tak lépe drží tvar.

Nažehlovačky tentokrát kupované a doufám (!), že se mi to povedlo dobře, protože na kapkovém kabátku mi ty vlastní vystřihované z pásky moc nedrží, ať s žehličkou dělám co dělám :(

***

Kromě neustálých potřeb dětí jsem zjistila, že potřebuju ušít nějaké vršky pro sebe. Pokoukávala jsem po nějakých halenkách v Burdě, nakonec jsem nadšeně vylosovala jednu z dubnového čísla a hned druhý den, co jsem měla časopis doma, jsem ji nastřihla. Původní nákres vypadá takhle:

Pravda, nezvolila jsem úplně identický materiál, ale když jsem to ušité na sebe oblékla, fakt to nebylo ono. Ne, že by to nesedělo, ale nebylo to na mne. Ale látky se mi hodně líbí a připadalo mi nemyslitelné to prostě zahodit. Tak jsem začala s úpravami. Napřed šel dolů horní volán. Pak jsem zkrátila rukávy a znovu na ně našila volánky... Protože látky jsem ještě kus měla, rozhodla jsem se nakonec pro široký kulatý výstřih, který jsem si už dlouho chtěla zkusit. Jen jsem musela pořešit hlubší výstřih do V na zádech... Nakonec z toho vyšla vázačka, která by se mi za jiných okolností víc líbila vpředu. Ale tak mám to natrénované :) Volánky na rukávech po této úpravě nakonec taky neobstály, takže i tam jsem našila vázačky. Sama jsem se divila, kde beru trpělivost, že to přece jenom neletělo do koše. Potom jsem ještě trochu zúžila áčkovou siluetu a přes určitou nejistotu halenku zkusila nosit. A k mému překvapení měla dost velký ohlas. To bylo velké zadostiučinění! 

Pak ještě jeden pokus s vodou z viskózového úpletu

***

Dvoje šaty s krátkým rukávem pro Markétku. Jedny úplně jednoduché přeštřižené s trochu rozšířenou sukénkou (úplně obyč na lítačku), co jsou momentálně v prádle, a jedny trochu zajímavější z panelu, který jsme kdysi dostali jako poděkování za objednávku a moc jsem si s ním dlouho nevěděla rady.

Raglán a trochu snížený pas, aby to chvíli vydrželo, ale ta nezamýšlená trochu prvorepubliková silueta mě na nich nakonec dost baví. 

***

Pro Filipa nekonečné množství boxerek, tady aspoň vzorek. Člověk si při pohledu na ně rád připomene, co všechno z těch látek vlastně původně šil :)

A tepláky a tepláky a tepláky. X-tá várka podle milovaného střihu. Tyhle mne potěšily tím, že se vešly dvoje do šířky látky. Teda málem ne, chybělo mi pár centrimetrů v nejšiřším místě zadního dílu, ale ve světlé chvilce mne napadlo tam všít to falešné kulaté zpevnění sedu.

A pak jsem poprvé místo průchodek použila vyšité dírky a jinak už to dělat nebudu. Jsou podložené pevným plátnem a drží jako o život. 

V látkové skříni k mé velké potěše během jara docela profouklo, ale druhý jarní drážďanský Stoffmarkt se nezadržitelně blíží... :)

Pyžamománie

Nějak se to sešlo. Markétka měla jen jedno a košilky se na všechny akce nehodí, Filipovi něco do školky a místo těch záhadně zmenšených... V podstatě najednou jsem šila čtyři pyžama. A bylo to fajn, odsejpalo to a ta viditelná mezera v látkové skříni!!!

Klokaní kapsy jsou striktně vyžadovány, ale v šedorůžovém případě to byla i nutnost; připadá mi, že občas strávím víc času nad poskládáním střihu na látky než samotným šitím. Ale pěkně se tím spotřebovávají různé kusy látek a zatím to pokaždé nějak vyšlo ;)

V tom hnědooranžovém tónu jsem taky ušila něco sobě. Mikina z Ottobre je jedna z velmi mála věcí, které jsem šila bez úpravy tak, jak byly nakresleny (vyjma délky rukávů). Úplný nezvyk :)
Lepší fotka neexistuje, tak aspoň pro představu.

Střih: Ottobre 5/2017

Jarňáky

Zase po roce v Rokytnici a moc jsme si to užili! Známí byli tak laskaví, že nám půjčili chaloupku v termínu Markétiných prázdnin, takže nebylo co řešit. Sněhu byly na horách hromady, kvalita sice nestála za moc, ale řádit se v tom rozhodně dalo víc než dobře. Například lézt po sesutém sněhu na střechu.

Nedělní odpolední bobování bylo na hranici koupání. Zajímavé pro mne bylo, že oficiální oteplováky (pravda už řádně onošené) ten mokrý sníh nepobraly, ale Filip v softshellu, který byl zvenku na ždímání (je to zřetelné i na fotce), zůstal zcela v suchu. S láskou vzpomínám na spoustu šňůr a ramínek nad kamnama v chalupě, byly neustále plné :)

Do pondělka něco nasněžilo. Nový sníh přikryl usazenou špínu a hlavně nebyl tak mokrý. Hned to bylo veselejší. Dopoledne jsme s Markétkou vyrazily na lyže. Po připomínací hodině s instruktorem mi ji vrátil se slovy, že super! Trochu jsem po loňských pokusech koukala, ale jakmile jsme vyjely samy na svah, ukázalo se, že fakt SUPER! Normálně jsme si spolu zalyžovaly a já z toho měla radost nejspíš větší než ona. Jinak na vleku jezdí normálně, to se jen chystá vystupovat ;)

V Rokytnici bylo třeba odškrtnout "fotka u Krakonoše". Tahle je ze středy, právě ho dodělali. Však taky vypadá velmi svěže, z jilemnického starouše tou dobou byla už jenom rozteklá hrouda.

Až do čtvrtka jsme poctivě lyžovaly, na pátek hlásili nádherné počasí, tak jsme vymýšleli výlet někam nahoru. Na běžnou lanovku si s naším akčním hochem zatím netroufneme, tak jsme vylosovali kabinkovou na Černou horu. Sice jsme cestou projeli nepříjemnou mlhou kolem Vrchlabí a na lanovku jsme si vystáli půlhodinovou frontu, ale pak...

Už jsme tam dvakrát byla. Nezapomenutelný je hned první výlet z lyžáku v sedmé třídě, kdy jsme s běžkami z husté mlhy vyjeli lanovkou nahoru a zjistili, že jsme nad mračnými duchnami na plném slunci... Vůbec by mne ráno při odjezdu z Rokytnice nenapadlo, že se vrátím do téměř stejné řeky. Černá hora prostě umí (jen toho mlhou přidušeného Vrchlabí pod ní mi bylo dost líto).

Reklama na hory. Nádhera, nádhera, nádhera. Vylezli jsme na rozhlednu z bývalého lanovkového stožáru a aspoň na dálku zamávali Sněžce (taky jsme ji zvažovali, ale tamní lanovku si necháme, až... no, až budeme moct jít pěšky).

Laskavý pán z Německa nám pořídil zase jednou vydařenou rodinnou fotku.

Jak jsme se tam tak potulovali a vůbec se nám nechtělo dolů, Filip se snažil přesvědčit smrček, že je větší než on. Kdyby tak tušil... 

A aby tenhle příspěvek byl taky aspoň trochu o šití... Tu kombinézu jsem si usmyslela asi čtyři dny před odjezdem nadšená myšlenkou, že na ni můžu použít vzorovaný softshell. Dost často se mi dost líbí, ale na bundy nebo kabáty ho aspoň Markétě nekupuju kvůli kombinování se sukněmi a šaty. V případě kombinézy není co řešit. Střih jsem použila stejný jako na červený overal, volnost pohybu zaručena, jen jsem přidala pár centimetrů na délku. Pravda, gumičky přes boty a na zachycení rukavic jsem donašívala u kamen na horách, ale v akci byly kvůli mokrému sněhu na střídačku oba a bylo super, že ho máme.  

Ale nakonec jsme dolů museli. Ještě ulovit pár záběrů z lanovky...

... a jeli jsme na kafe za kamarádkou do Vrchlabí. V Kavárně 7 štítů (vřele doporučuji) jsme si dali nejlepší lívance, které jsem kdy jedla, a nakonec i tam trochu prosvitlo sluníčko.

V sobotu jsme se při balení došli tradičně rozloučit z babičkou a dědečkem a naposledy se pokochat záplavou sněhu. Než jsme dojeli domů, nezbylo z něj vůbec nic.

Doma už jsme tři týdny, zítra se mi vrátí Markétka z lyžáku, takže s lehkou nostalgií doufám definitivně zavíráme kapitolu sníh a natěšeně otvíráme tu jarní. Tři hodiny dnešní práce na zahradě ještě cítím v zádech ;)

Overal střih: Ottobre 4/2002

Lemovač

Někdy koncem léta jsem se zmiňovala o tom, že se z nás s Elnou (COL) ani nevím vlastně jak staly docela dobré kamarádky. Lemování na třetiny jsem měla už celkem natrénované, ale to dvojí špendlení a šití je docela zdlouhavé. A na podzim jsem ho použila už tolikrát, že jsem se po různém pátrání a vyptávání (díky, Zuzko!) nakonec rozhodla vyzkoušet e-bay verzi lemovače na třetiny (vybírala jsem v zásadě naslepo, prostě jen aby byl uveden jako kompatibilní). Byl relativně levný. Když přišel, zjistila jsem, že musím doobjednat ještě tu spodní destičku :)
Když už jsem to měla kompletní, bylo jasné, že bude třeba trochu času na pořádné vyladění (a hlavně bylo třeba doufat, že to s touhle neoriginální pomůckou vůbec půjde)...

Nakonec to vyladění netrvalo zase tak dlouho. Dostala jsem se k tomu až tento týden a poměrně záhy jsem propadla nadšení. Hned druhý den jsem si ušila plánované pyžamo a lemovala jako o život. Soukala jsem tam jedno po druhém průkrčník, kapsy, rukávy, spodní kulaté lemy...
Tam to pravda bylo trochu náročnější, v poměrně ostrých obloucích to nešlo úplně dobře. Nakonec mi výrazně pomohla žehlička a výsledek je přece jenom použitelný.

Určitě to budu ještě zkoumat a zkoušet. Ale tady už možná jde spíš o nastavení stroje v tom daném místě než přímo nastavení lemovače. Ten je prostě super a já jsem se přistihla, že se u toho hezkého a rychlého (!) šití usmívám a téměř si pohvizduju. Obávám se, že teď u nás bude olemováno i to, co vůbec není třeba :)
Dovolím si přidat jednu poznámku: když jsem s coverlockem začínala, jako téměř každého mne zlobilo provazování přes švy. A jedna z rad, kterou jsem se na více místech dočetla, bylo povolit přítlak patky, aby to tak nějak snadněji prolezlo. Sama za sebe a svůj stroj musím říct, že bylo třeba naopak přitáhnout. A právě lemovač začal šít pěknými pravidelnými stehy teprve poté, co jsem přítlak ještě výrazně dotáhla.

Chystá se na nás zima, tak si ji podle možností krásně užijte!

Expedice sníh

Dostala jsem povánoční dárek - možnost odjet úplně sama na víkend. Poprvé od narození Markétky bez dětí! Odpočinout si, vyspat se, nemluvit 8-) Kýžená destinace (Šumava) byla jasná, chvilku jsem sice nebyla s to vybrat ideální místo a pohrávala si s myšlenkou objevovat něco nového, ale nakonec jsem si řekla, že to s tou Železnou Rudou ještě zkusím. A byla to dobrá volba.
Milý, relativně malý, relativně zastrčený penzionek, termín mimo německé či holandské prázdniny a záplava sněhu učinily i z tohoto profláknutého letoviska výborné místo pro vydechnutí.

Ráno jsem se toulala městečkem a přiměřeně postižená mašinkami nemohla na "novém" nádražíčku v centru odolat vláčkům brodícím se přibývající sněhovou nadílkou.

Odpoledne jsme se domluvili se šumavskými kamarády na výlet na Pancíř. Že možná kousek popojedem lanovkou ze Špičáku. Tak ne, byla jí zima. Tak tedy pěšky.

I stromům byla zima. Takhle to vypadalo cestou:

Takhle na horní stanici lanovky:

A takhle vypadala chata:

Nicméně bylo otevřeno, v kuchyni se vařilo a v krbu plápolal oheň. Dokonalé!

Cestou zpátky jsme to poměřili:

Tenhle vtipálek se naštěstí napřed trochu oklepal a padající sníh nás donutil ohlédnout se.

V noci na neděli stále sněžilo... ráno jsem se už s batohem na zádech vydala do míst, o nichž jsme si s tatínkem za starých časů mohli jenom povídat. Kolem dočasně nepřístupného železnorudského hřbitova...

 

starou alejí k místu, kde v bývalém hraničním území stával zámeček Debrník. Zbyla z něj právě ta alej.
A pak dál cestou k Alžbětínu. Takovou krásu jsem už dlouho neviděla.

A pak najednou do těch závějí někdo pohodil vlak.

Bylo jasné, že se blížím ke společnému českoněmeckému nádraží Alžbětín - Bayerische Eisenstein. Trochu času ještě zbývalo, tak jsem do té jejich "Rudy" nakoukla.

Půvabné staré vagónky lákají k návštěvě místního muzea historických vlaků.

A  tenhle kostel jsme při dávných výletech s tátou občas zahlédli z nějakého vrcholu na české straně.

Obdivovala jsem brilantně vyfrézované křižovatky chodníků...

... jen ty koleje na bavorské straně byly nějak zaváté.

O víkendu tam vláček nejezdí, ten pondělní měl po tomhle nadělení nejspíš velmi pernou práci.

Na české straně odjížděl vlak každé dvě hodiny. Polední rychlík přímo domů do Prahy.
Cestou bylo na co koukat :) To, že se zrovna tuhle neděli dobře dařilo našim biatlonistům a holkám to při štafetě dokonce cinklo, byla ta pověstná třešnička na dortu tohohle výletu za hranice všechních dnů.

Moc děkuji všem zúčastněným!