Román z Olšiny

Týden s dětmi a mou sestrou v krásném koutu mé milé Šumavy - rekreační středisko Olšina na břehu stejnojmenného rybníka, pár kilometrů od břehů Lipna. Spolu s hromadou milých a blízkých lidí
z kostela. Jak ale ocenil po prohlídce první fotky můj muž,
který tyhle velké akce neoblibuje, pro každého dost prostoru. 

(Nejen) Markétinou nejoblíbenější zábavou v areálu byla "lanovka" a já obdivovala,

jak i hodně malé děti nadšeně visí a houpají se jak opice na liáně.

Při pondělním výletu do Horní Plané jsme poprvé smočili nohy ve vodách jihočeského moře...

... a vyhlídli si výlet lodí na další den.

Tady už zvedáme kotvy. Ještě bylo třeba postarat se o medvídka, aby dobře viděl,
a o Filipa, aby i na lodi hezky spal.

Z lodi jsme vystoupili v Černé v Pošumaví. Navštívili jsme tam zookoutek se zvědavou březí kozou (vytrvale nám rabovala koš v kočáru a vypadala, že hodlá sníst i Filipa), trampolínu, kavárnu a po trochu náročné cestě po sypané hrázi mezi oběma městskými částmi nakonec i vlakové nádraží, aby nás vláček odvezl zpátky do Plané.

Ve středu jsme zamířili na Vítkův hrádek. Nadšeně jsem si ho vyhlídla už při předodjezdovém snění nad mapou, ale zdál se mi s dětmi trochu nereálný. Nakonec to byl cíl jedné ze skupin při tradičním společném výletě.

Ač jsme se tam každý dopravovali podle svých možností a dispozic (my jsme objeli téměř celé Lipno), potkali jsme se tam a o to šlo :)  Hrad je mi sympatický nejen pro vzpomínku na román A. Stiftera Vítek, ale hlavně svým výhledem na Lipno a celou Šumavu. A i když ten den výhledy zas tak dokonalé nebyly a bylo tam lidí pomalu víc než na Sněžce, byl to náš první společně s Filipem dobytý hrad!

Z hradu jsme se vydali na zasloužený oběd do Svatého Tomáše (tím se myslí asi 300 metrů z kopce).

Cestou zpátky jsme zamířili na převoz. Kdy se v Čechách člověk sveze i s autem na lodi?

Čekání v Kyselově, míříme na druhý břeh do téměř zatopené Dolní Vltavice.

Tam bylo krásně, pro mne nakonec asi nejhezčí odpoledne celého týdne.

Z laviček na břehu jsme sledovali téměř stále plný převoz...

hráli si na hřišti...

studovali mapy zatopené oblasti...

Filip se po náročném dni konečně pořádně vyspal v kočárku...

dali jsme si kafe se zmrzlinou a v poklidu si užívali příjemné přístavní atmosféry.

Ve čtvrtek bylo horko, tak se lenošilo. Ale málo platné, to na mě moc není.

A tak zatímco Markétka trávila pozdní odpoledne u rybníka koupáním a stavěním hrází,

my s Filipem jsme ještě vyrazili vlakem na kratičký výlet do Hořic.

Mají tam od nádraží ke kostelu pěkný kopec (odpoledne navíc přímo proti slunci), a když se pak ukázalo, že zpáteční vlak má půl hodiny zpoždění a na nádraží nebylo kam si sednout (nemluvě o tom, že Fílovi v šátku by se to za chvilku stejně nelíbilo) a bylo nutné celou dobu pochodovat, byla z toho nakonec docela hezká akce "Hubneme s Českými drahami".

V pátek - den Markétčiných čtvrtých narozenin - jsme zamířili do cukrárny a pak docela neplánovaně i domů. Byli jsme tu poslední noc všichni hodně nevyspalí a už jsme se těšili na vlastní postele.

A navíc, takhle aspoň mohla ještě ten den dostat všechny dárky! 

A teď jsme zvědaví, jestli se tam náhodou nepojede znovu i příští rok.

Je tam nádherně a těch nedobytých cílů ještě zbývá...

PS. Díky za všechny ty ochotné náruče, které občas podržely Filipa, a já se mohla nejen v klidu najíst!