Ze života žvahovské trouby

Perný den. Začalo to už včera - chtěla jsem udělat jeden ze zkušebních předvelikonočních mazanců. Osvědčené těsto jsem podle osvědčeného postupu dopoledne loupla do lednice, že ho pozdě večer upeču. Kvasnice zřejmě nebyly osvědčené. Nu, počkáme do rána. Ráno těsto o stejném objemu, navíc tvrdé jako kámen... Škoda dobrého materiálu, necháme ho ohřát a uvidíme.
Po snídani zadělávám kváskový chleba. Poslední dobou zkouším řidší těsto, než jsem byla zvyklá (následně pak vyšší teplotu). Tentokrát jsem nejspíš přestřelila. Chleba se tak nějak nalije do mísy na kynutí a já ho odkládám k teplu s nadějí, že bude aspoň pěkně měkký.
Markétka má od včerejška utkvělou myšlenku na buchty. Sotva se s tátou vrátili z nákupu s novým droždím, hurá na ještě jedno kynuté (koneckonců kdoví, jestli z toho mazance vůbec něco bude). Uff.

Před polednem pouštím troubu a ohřívám včerejší kuře. Přehlédnu stav v nádobách kolem kamen a losuju chleba. Mazanec tam dál sedí bez mrknutí oka a buchty mají ještě čas.
Ou. Tak řídké těsto musí rozhodně do nádoby. Překlopení neproběhlo úplně hladce. Chleba bude mít zřejmě svůj specifický výraz. Má.

Koukám na něj zespodu, jestli nevypadá civilizovaněji. To by šlo.

Těsto na buchty (další oblíbený střížovský recept) ještě chvilku potřebuje, tak přesunuju na plech ne již zcela kamenný bochánek těsta na mazanec. Po několika minutách je jasné, že kvasnice jenom usoudily, že
s tou lednicí jsem to přehnala, a teď že za to chtějí pořádné teplo. Bochánek začal rovnoměrně kynout
a nakonec z něj vyrostl docela sympatický chlapík. Pravda, taky nemá úplně všech pět pé, ale v kombinaci
s medem a máslem na vzhled nikdo nehleděl :)

Konečně došlo i na buchty. Máčkové a tvarohové. Zatímco byly v troubě, šla jsem pro probuzenou Markétku. Ještě jsem rovnala deku, když se z kuchyně ozvalo absolutně rozčileně nadšené: "Mami,
podív se!" Přiběhla zpět a úplně zářila. Osvětlené nafukující se buchty jsou zjevně lepší než cokoli,
co člověka může po probuzení potkat.

Konečně jsme troubu vypnuli...
Zřejmě na podtržení toho žhavého odpoledne volala večer po osmé kamarádka: "Jste doma? Hoří kopec!" Oheň rychle stravující vyschlou trávu na skalnaté půdě vytvářel podivné, rychle se měnící obrazce. Díky Bohu nepřeskočil na krásný borovicový les, i když k němu neměl daleko.

PS. Vypadá to, že když je trouba v plné akci, šicí stroje zahálejí. Není tomu tak. Byly různé opravy
a úpravy sukýnek pro kamarádku a hlavně závěsy do Markétina pokoje. K tomu ukrutně barevnému flekatému koberci rozhodně jednobarevné. Dvě dost velká dělená okna. I když dobrá motivace
(po zavěšení můžeme začít s výraznějšími přesuny), trochu jednotvárná nuda.
Tak jsem si dneska pro zpestření ušila aspoň jedny legínky pro dcerku kamarádky. Totálně jednoduché šití. Z látky, kterou jsme přes půl roku vyhlížely na dvojích německých stránkách a vždycky nějak záhadně došla. A pak se najednou objevila na Unuodesign a byla naše. Líbí se mi moc.
Krásnou neděli přeju!