Procházení

Letošní dlouhé vánoční volno jsme se rozhodli strávit doma. Během roku jsme toho nacestovali tolik, že vidina dlouhodobého/poklidného/společného/rodinného odpočívání převážila všechny nabídky někam vyjet. (To, že jsme si na ten poklidný čas naplánovali tolik návštěv, že se to dalo sotva stihnout, raději nebudu komentovat :)) Každopádně jsme zase jednou důkladně propátrali blízké okolí.

Stěžejním bodem všech našich procházek jsou mašinky. Pod domem jezdí "naše maší" a "pražský moček" (motoráček jezdící o víkendu), dole pod kopcem "maší žlutá" (dvouvagonkové soupravy Regionova)
a z vyhlídky na řeku občas sledujeme, jak jede "maší velká" (převážně City Elefant).

Toto je pozorovací můstek nad tratí pražského semmeringu - odtud vyhlížíme malou mašinku blížící se po starém krásném mostě nad Prokopským údolím. Strojvůdci jsou velmi často pozorní a mašinky mávajícím dětem vesele blikají na pozdrav.




















 


Ten den jsme vyrazili na kopec. Konečně jsme nahoře.

(Kočky zahájily druhou sezónu a v mezičase od pořízení ke zveřejnění snímku se dočkaly
i popuštění délky. Osvědčily se i při večerní výpravě na kopec za novoročním ohňostrojem, kdy při světle čelovky byly
z celé Markétky - sedící tátovi za krkem - vidět akorát svítící oči
a fousy. Tento zážitek
z divočiny bohužel nebyl zdokumentován.)

Na kopci jsou k vidění různé druhy ptáků...

... někteří ochotně pózovali...

... předváděli se, rozhlíželi na všechny strany...

... a nakonec pochopitelně uletěli.

Pokud se nejde na kopec, je téměř jisté, že se jde na labutě. Když je krásné počasí, čeká vás cestou kolem zahrádek třeba takový pohled:

Pod mostem se vyplatí chvilku počkat... To je ona, "naše maší".

Cestou míjíte nostalgické staré hřiště, kterému (u samého kraje chráněného Prokopského údolí) hrozí zástavba nějakým výhodným developerským projektem...

Labutě na jezírku sídlí už několik let. Sníh se jim zřejmě zalíbil a vydaly se z vody ven porovnat barvu peří.

Na bílou bělejší asi nevyhrály, ale sluníčko jim prosvěcovalo peří tak krásně, že se mohly třpytivému sněhu směle postavit.

Bez ohledu na to, kdo vyhrál, rohlík je v této oblasti ceněná komodita. Markétka si pro tuto vycházku zvolila tátovu (trochu menší) čepici a pro tentokrát vystupuje v roli červenočerného trpaslíka.

Na tomto místě měly být fotky z podvečerní vycházky z kamarádkami, které v Markétčině světě vystupují pod souborným názvem "tři tety". V mrazivém nedělním večeru jsme došli k mostu, počkali, až v pět přejedou obě mašinky, a pak se společně všichni vyfotili u domku s krtkem, kde každé Vánoce probíhá na Štědrý den odpolední zpívání koled. Markétka navrhla, že počkáme, až se zase bude zpívat, ale vzhledem

k tomu, že bylo dva dny po Vánocích, asi osm stupňů pod nulou a poměrně ostrý vítr, jsme tuto lákavou nabídku nevyužili. Rychle jsme zamířili zpátky domů.

Poslední větší vycházkou byla již zmiňovaná výprava za sledováním novoročního ohňostroje. Určitě aspoň pět minut jsem při oblékání zvažovala, jestli foťák s sebou vzít, nebo ne. Cesta na kopec ve tmě, rozbředlém sněhu a blátě ale slibovala spíš nošení Markétky a foťák by dost překážel. Samozřejmě jsem litovala. Ohňostroj se mi moc líbil a ten pohled na svítící kočky... Ale vzhledem k tomu, že fotky od domečku

s krtkem počítač sežral, kdo ví, jak by to dopadlo s těmi novoročními. Třeba prostě nemá rád tmu.

Krásný nový rok! :)