Zase jednou softshell - kalhoty s autama

Slibované už zjara, kdy to naštěstí nebylo tak akutní. Teď přišel jejich čas. Hnědá tentokrát cílená, žádné losování ve zbytkárně, jak u mě bývá zvykem :)
Díky Lence jsem měla k dispozici pár odstřižkových kousků i v klučičích barvách. Dlouho jsem se rozhodovala, jestli se mi k hnědému podkladu líbí víc ta světle zelená nebo tyrkysová, až jsem to nakonec zkombinovala.
Díky kráčející patce a jejímu pravidelnému podávání (nadšení, tady se svým strojem občas trochu zápasím) jsem si poprvé troufla i na ozdobné štepování. Od jara jsem trochu pozapomněla, jak nažehlovat reflexní pásku... třeba si příště přečtu návod napřed. Ale naštěstí to i tak vesele odráží - všechny šedé plochy na autíčku i pásky vzadu. V pase je patent s nastavitelnou gumou, nohavice jsou dole stahovací s brzdičkou, chtěla jsem to variabilní, protože se mi sofťáky obecně víc líbí rovné... Snad to policejní auto piráta silnic brzo dožene!

Střih: mírně upraveno z Ottobre 4/2002

Háčkovaný kabátek

Velká prázdninová výzva. Chtěla jsem nějakou činnost na chvíle, kdy se budu vyhřívat někde na zápraží
a nebudu moct sedět u šicího stroje ani u jiné domácí práce. Tenhle kabátek (díky, že je volně k dispozici!) mě okouzlil, jak jsem na něj narazila. Hned na náš první "stavební" pobyt jsem odjížděla vybavena pestrobarevnými klubíčky (paní v galanterii na mě zprvu koukala dost nedůvěřivě, ale když jsem konečně domixovala, spokojeně kývla hlavou) a vytisknutým návodem. Po třech týdnech jsme se vracely a na klubíčka nikdo ani nesáhl. Respekt byl velký.

Šumava mi svědčí, v Hošticích jsem se odhodlala. Barvy mě bavily, ale počítání ok u sedla bylo trochu
o zblbnutí. Když jsme se vracely a já hotové sedlo ukázala manželovi, pobídl mě, ať to rychle dodělám, než z toho malá vyroste. Zkusila jsem jí to přehodit a v nezkušenosti s tímto střihem jsem totálně zpanikařila. Několik hodin jsem různě párala a zachraňovala... pak jsem se vrátila k původnímu a smířeně si začala zvykat na myšlenku, že to raději dodělám, jak má být, a kabátek bude nosit nějaká menší slečna.

Postupně se začalo ukazovat, že to zas nebude tak ztracené. Práce šla už hezky od ruky a jak řad přibývalo, na Markétce se to stále lépe usazovalo. Nebýt toho, že jsem rukávy dvakrát předělávala a nově vymýšlela, aby mi vyšly barvy, bylo by hotovo mnohem dřív. Ale to zrovna nebylo na zahradě tak krásně :)

Poznámka k návodu:
při přechodu ze sedla na vzor je třeba trochu matematiky - 2 oka jsou řekněme nejasná (z hlediska počtu, nikoli techniky) a rozpočítávala jsem to snad pětkrát. Ale když už víte, že odtud vítr vane, dá se to splavně vyřešit.
Malinko vlastních úvah je třeba i při dělání rukávů u menší velikosti (počet řad atd. - ale to koneckonců může být individuální).

A pro nezkušené jako jsem já: kupte dost materiálu. Celková spotřeba v podstatě souhlasí, ale čím víc barev, tím větší rozptyl. (Nemluvě o tom, že jsem do poslední chvíle netušila, jak to vlastně s barvami chci udělat.) Jednu tmavou fialovou jsem dokupovala. Když jsem dodělávala rukávy a nevycházelo mi to, šla jsem dokoupit další. Už nebyla a asi nebude a sehnat se dá v Břeclavi :o) Naštěstí i tam dosáhne ruka mé kamarádky, tak zřejmě Markétce během zimy ještě nějakou řadu k rukávu přiháčkuju. Takhle je to jen tak tak :)

Materiál: Steinbach Wolle - Capri (100% bavlna)

Batůžek

Kamarádky holčička měla v Rokytnici batůžek. Bylo zřejmé, že Markétka potřebuje taky :)
Z pastelkovníku zbylo trochu koček, které se jí moc líbily, tak nebylo o čem přemýšlet. Koček ovšem nezbylo moc (měla jsem jich od Mellu celých 30 cm!), tak jsem pomalu víc času než šitím strávila přebírám látek a kombinováním. Nakonec našel využití 10cm pruh s ptáčky, který jsem všecka okouzlena pořídila před časem ve zbytkárně u Mráze.
Celý batůžek je podlepený vlizelínem, přední díl pak ještě vyztužený penefolem. Jestli budu do budoucna šít nějaký další, otázku výztuhy ještě dopromyslím (včetně varianty "jestli vůbec"). Uvnitř je podšívka
z kanafasu s vnitřní kapsou. Střih je od oka, ale v případě zájmu by se dal sdělit. Než jsem stříhala podšívku, už jsem si ty míry raději poznamenala.

Dodělala jsem ho během poledního spaní, takže když jsme po svačině vyrazily do Sokola,
Markétka si nadšeně nesla cvičky a pití.

Kočičí pastelkovník

Pro kamarádčinu tříletou holčičku na přání s kočičkami a kromě bloku na kreslení i kapsou na omalovánky. (Překvapilo mě, jak málo je látek s kočkama, třeba oproti sovám.)

Po hrací knížce s pastelkami mnohem jednodušší věc, ale o to víc to nešlo a zlobilo, co mohlo.
Jako výztuha tentokrát penefol, dojmy zatím rozpačité, ještě pořád si vykáme.

Pod dírou na zasunutí bloku je kravička a pod pastelkami se schovává kočka. Je trochu škoda, že vyšla téměř s páskou přes oči, ale když mi to Markétka kontrolovala, neviděla to jako problém
- kočka prostě dělá Baf!

Pod klopou na omalovánky se pase ovečka... díra tentokrát větší bez výpustek, aby se tam holčičce
ty omalovánky lépe zastrkávaly.

Poprvé jsem druky přidělávala kleštěmi, ten blažený pocit proti mlácení kladivem!

Markétka se jakžtakž smířila s tím, že pastelkovník není pro ni, ale je jasné, že s kočkama jsme ještě neskončily!

Na německo-polském pomezí

Poslední týden našich rozlítaných prázdnin jsme s partou kamarádů trávili v Mařenicích v Lužických horách. Kolem spousta krásných chaloupek a ještě víc výletních cílů - měli bychom co dělat aspoň měsíc. Velmi proměnlivé počasí nás často přimělo k rychlým ústupům, ale jindy bylo až neuvěřitelně krásně. 

Čas nám každou čtvrthodinu odměřoval zvon na kostele sv. Máří Magdaleny v Mařenicích

Hned z kraje jsme zamířili na Lemberk a při procházce pak litovali Zdislavu, že to měla ke studánce dost
z ruky.

Důležitým prvkem celého týdne byly "pufy" - holčičky po nich lezly, skákaly z jednoho na druhý a v autě Markétce pomáhaly zvládnout časté přesuny. Byly totiž všude.

Rozhled z pufu

Část výletů vedla na/za německé hranice - při výstupu na Hvozd (Hochwald) se Markétka pěkně rozchodila, takže mi pak nahoře neustále utíkala ze záběrů.

Když nebylo ideální počasí nebo bylo potřeba nakoupit, jelo se do Nového Boru. Na celkem nešťastně řešeném náměstí jim roste takový skoroelfský skleněný strom.

Muzeum skla

Nejdůležitějším z celého týdne byl pro Markétku Maxík - mluvila o něm jen asi stoosmdesátkrát za den. Na nejvyšším bodě Lužických hor - vrcholu Luže - se jí dostalo té cti držet ho chvilku na vodítku. Naštěstí je to pes starší a rozumný a neměl sklony nečekaně zkoumat německou stranu, kde je svah výrazně prudší.
V poklidu spolu obdivovali krásný výhled.

Jedno z odpolední nás zavedlo na skalní hrad Sloup. Škoda, že v hlavní turistické sezóně zavírají taková zajímavá místa v pět hodin odpoledne.

Po několika letech jsme znovu navštívili Oybin 

Na poslední den jsem si nechala Žitavu, po určitou dobu sídlo mé oblíbené historické postavy Jindřicha

z Lipé. Markétka s tátou zůstali raději na chalupě a já měla čas si město důkladně prochodit a pak i něco nakoupit. Městem jsem nakonec byla docela zklamaná, chyběl mi tam nějaký genius loci... snad až dokončí všechny rozkopaniny a opravy a úpravy, přece jenom bude trochu vlídnější.

Tohle akcemi nacpané léto jsme naplánovali především proto, abychom co nejvíc ujeli řemeslníkům, kteří měli řádit vedle na patře. Ale člověk míní... Řemeslníci taky nejspíš měli pěkné léto.

Nějak s nimi ten podzim přežijeme :)